Vítejte ve *Frozen Beauty*
Už od dìtství chovám lásku ke všem zvíøatùm. Kdysi jsme jezdili k babièèe na chalupu, kde bylo pár polodivokých koèièek, které se pravidelnì chodily ukázat, jakmile zaèla vonìt z kuchyòského okna polévka. Nejstarší z nich, maminka a babièka ostatních, se odvažovala i do kuchynì, kde se vyhøívala na trubkách k radiátoru. Staruška jsme jí øíkaly:). Byla to drobounká køehouèká mourinka. Její dcera Mladuška byla nádherná velká silná koèka tmavì hnìdì mourovaná s bílou náprsenkou a tlapièkami a s úžasnýma zelenýma oèima, jaké jsem dodnes vidìla jen u mála koèek. Její koátka bohužel dìda topil. Byl to hrubý èlovìk a psa Šmudlu, èerného špicovitého oøíška, nepouštìl ze øetìzu. Vzpomínám, že když nebyl doma, braly jsme ho s babièkou tajnì do chalupy. Asi právì dìdova necitelnost ve mì probudila lásku a soucit se zvíøátky, které ve mì pøeèkaly i pubertu, kdy vìtšina lidí procitne a zaène jednat "dospìle", ale já jsem vdìèná, že to se mnou takhle dopadlo, pøestože si pøíbuzní a známí obèas klepou na èelo, když øeknu, co mám doma za z jejich pohledu "zvìøinec". Když jsem zaèala pobírat rozum, koátka jsem odchytávala a brali jsme je s tátou domù a hledali jim nový domov.
První z Mladušky odchycených koátek jsme si nechali.
Pojmenovala jsem ji apinka. Byla ještì tmavší než maminka a mourování bylo zøetelné už jen na vnitøní stranì nohou. Mìla dokonale symetrické bílé znaky vèetnì èárky vedoucí od nosu až do pùli èela. Také ona je dodnes jedineèná a stejnì dokonale zbarvenou koèku už jsem nevidìla. apinka bohužel odešla o moc døíve, než jsme èekali. Ve vìku 8 let mìla opakované zánìty støedního ucha. Chodila do potoka lovit pstruhy a to i v zimì. Když jsme jí po úspìšné léèbì dali opìt svobodu, vrátila se k rybolovu, zánìt se jí vrátil a už jí nebylo pomoci.:( Ještì dlouho potom jsem mìla pocit, jako bych ji vždy nìkde zahlédla.
Poté jsem se rozhodla pro plemeno inteligentní a pøátelské a z mnoha psích plemen, která se mi líbí jsem zvolila GOLDEN RETRIEVERA. A každým dnem se pøesvìdèuji, že to byla volba skvìlá. Pro štìòátko jsme si dojeli do Brna a protože jsem chtìla èistì bílou mohutnou fenku, pøivezli jsme si svìtle zlatou a nejmenší z vrhu.:) Emily mi ale dokázala, že všechno zvládne bez problémù dohnat. Je uèenlivá a skuteènì inteligentní, takže její výcvik byl pro mì opravdu radostí a hrou a vyrostla z ní harmonická a mohutná fena, která dosáhla i mnoha výstavních úspìchù. Mìla ukázkovou poslušnost, takže na prvních našich zkouškách rozhodèí okouzlila a já zùstala stát v úžasu. Pøestože jsem ji odmala vedla spíše cannisterapeuticky a uèila ji neoèuchávat patníky a nehonit koèièky a vùbec ke všem živým bytostem se chovat pøátelsky, bez nejmenších pochyb a jakéhokoli zaváhání navìtøila ukrytou kachnu a oznaèila ji. Potom už to šlo ráz na ráz. Na každou další loveckou zkoušku jsme jeli naprosto bez pøípravy a spíše se podívat, jak zkouška probíhá, a z každé jsme odjeli s vynikajícím výsledkem, dokonce lepším než ostatní pùl roku trénující myslivci. Sice na nás amatéry koukali jako na mìšáky, navíc s retrívrem (pro nì plemeno "na ozdobu"), ale pak všichni smekali svoje zelené èepce.:)
Když jsem byla na jednom statku v Nìmecku na výpomoc u koní, odchytili tam 2 krásná koátka po jejich polodivoké a naprosto obyèejné mourince. Kocourek byl tak krásný, že jsem znovu zaèala uvažovat o vlastní koèièce a z Nìmecka jsem se nevrátila sama.:) Tak se stalo, že mùj první nìmecký import byl zdánlivì obyèejný vesnický kocourek. Ovšem s opravdu výjimeènì krásnou tabby kresbou ve svìtlé srsti a s vysokými podkolenkami. Felix mi dal tolik lásky, že jsem ani nechápala, jak jsem mohla žít tak dlouho bez koèky. S Emily se zbožòovali a hráli si divoce pøes šílený váhový rozdíl. Felix byl ale nešastný kdykoli zùstal doma déle sám a dával mi to najevo demonstrativním poèùráním. Když jsem si 2 roky na to poøídila mainskou mývalí koèièku, strašlivì ho to zasáhlo a celý týden byl zalezlý na skøíni a vùbec se mnou nechtìl nic mít. Dával mi jasnì najevo, že jsem ho zradila. Už jsem se bála, že to tak zùstane a mìla jsem strašné výèitky, ale postupnì si mì zase zaèal pouštìt k tìlu a když mi poprvé dal po koèièím pusinku, byla jsem štìstím bez sebe. Dal si na èas a mì to dal pìknì sežrat! Ale s mainskou koèièkou byl ihned jedna ruka. Postupnì jsem se rozhodla tohle nádherné naprosto pohodové a pøátelské koèièí plemeno (mainské mývalí koèky) chovat.
Ke koèièce sibiøské jsme pøišli jako slepí k houslím, ale zdánlivý protiklad obou plemen mi vùbec nevadí. Jak maiòáci, tak sibiøané mají svoje kouzlo a sibiøky na mì pùsobí tak nìjak víc "koèièím" dojmem, tak jak mám zafixováno, že se má koèièka chovat a vypadat od našich stodolových a poulièních krásek. Bohužel naše jediná sibiøská koèièka Laurinka mìla cysty na vajeèníkách, takže musela být vykastrována a vìnujeme se už výhradnì chovu mainských mývalích koèièek.
Máme oficiální chovatelskou stanici a zvíøátek doma máme podle mì tak akorát. :) Podle nìkterých známých to hranièí s šílenstvím a asi se brzy pojedu léèit.:) Všechny naše miláèky mùžete obdivovat v jejich osobních galeriích.:)
